A Few Lines

Blog

17. ledna 2024

Temná ves

I.

Venku již byla tma a v Tauhenách vytrubovali, že nastal čas druhé hlídky. V taverně U Lvího Srdce měli veselo. Z okna byl slyšet táhlý zvuk citery, na níž preludoval bard Křepelka a jemuž dělal doprovod půlčík Krepin, který pod vlivem pátého korbelu spíše krákal na celé kolo. Remus přehodil přes sebe svůj černý kašmírový kabát a vyšel ven na ulici. Dnes nezůstal až do konce. Zítra totiž časně zrána nasedne na první vlak a vydá se do Harkenu, hlavního města.

Zastavil se a stále přemýšlel, jak se vzdaluje od svého snu. Peníze na pokrytí výdajů nestačí, takže se jeho pobyt zpátky doma prodloužil na dobu neurčitou. Z jeho úst se loudili malé bílé obláčky. Změnil se k nepoznání: tvář měl posetou strništěm, zatímco vlasy měl svázané do culíku. Venku nebylo ani živáčka, když vtom na střechách spatřil konec něčí kápě vlající ve větru, načež jej do posledního kousku spolkla černočerná tma. Remuse postava na střeše nenechala klidným. Potají se kradl kolem domů, na jejichž střechách dopadávaly lehké, jakoby kočičí kroky kožených kamaší. Pronásledoval zvuk skoro až na konec ulice, když v tom se to něco skutálelo ze střechy a žuchlo vší silou do řádku brambor rychtáře Čepelky. „Zatraceně. Koho by napadlo, že v takové díře nebudou mít peníze ani na pevnou střechu nad hlavou.“

„Neztratila ses? Do města je to opačným směrem.“

Byla to dívka. Sice Remus nebyl na místní dívky, ale tahle zaujala jeho pozornost. Byla zhruba v jeho věku, plus mínus jeden rok, její černé vlasy byli jako ta nejtenčí nit. Teď když byli spadené přes její oči a ležela v této zranitelné pozici, Remus na ni stejně nepřestal civět.

„Co kdybys mi radši pomohl. Co tam tak civíš?“ dívka se na něj nasupila. „Promiň mi to, myslel jsem, že jsi jen další brambor.“ „Velmi vtipné. Škoda, že jsem se nezasmála. Teď snad abych zase šla. Nemám čas na řeči.“ Se stejnou lehkostí vyskočila na střechu a Remus jen sledoval její pevná ňadra, která se pohupovala s lehkostí i přes pevný krunýř kožené kazajky. I když by ve většině případů odvrátil zrak, nemohl si pomoci. Než aby znovu upadl v nemilost tranzu, vyhledával společnost lidí, obzvláště pak mladých slečen.

„Počkej na chvíli!“

„Co chceš?“

„Za čím se to honíš?“

„Na to teď není čas, pojď raději se mnou. Ale neprozraď nás. Jestli teda se mnou udržíš krok.“

Remus v rychlosti složil ruce do gumové mudry a následně vytáhl z kapsy větrný bonbon. Neobratně vyskočil na střechu a rozběhl se za tajemnou dívkou. Jen tak tak ji stačil – chvíli běhala po dvou, pak zase po čtyřech. Nakonec se v mžiku zastavila a bedlivě naslouchala. Přiblížil se vedle ní, zatímco dívka mu položila ukazováček na rty, aby zůstal mlčet.

Černý plášť dále plachtil ve větru, zatímco osoba s bílými vlasy, jíž patřil, zmerčila stádo krav. Slétla ze střechy dolů přímo ke stádu a do jednoho z nich se zakousla. „Upír?! A v Tauhenách?“ Remus zašeptal. „Je zoufalý, nemá z čeho žít. Kdyby nás uviděl, šel by místo toho po nás. Tak už víš, po kom jdu.“

„Dva na něj ale nestačíme.“ Dívka přitakala. „Správně. Já tu jsem pouze, abych upíra zlokalizovala. Musím se urychleně vrátit do Krašince a říct to králi.“

„Dovol mi jít s tebou.“

„Proč?“

„Upíři loví vždy v družinách. Nechci, abys skončila jako to stádo.“

„Vyloučeno! Já se o sebe umím postarat sama.“

Když se chystala dívka vrátit zpět, zapraskala kachle a s hlasitým žuchnutím se roztříštila na cestě. Upír se podíval směrem nahoru, načež se Remus a dívka včas skryli pod štít střechy. Remus viděl skulinkou ve střeše upírovi do jeho rudě plápolajících očích a pobledlé kůže.

Oba jen čekali, kdy konečně nastane chvíle, kdy se upír otočí a bude zase čistý vzduch. Ta chvíle jim připadala jako věčnost. K jejich znepokojení však měl upír namířeno k nim na střechu. „Honem, pojď. Skoč tady do seníku. Snad jej setřesem.“ Proskočili dírou ve střeše a měkce přistáli. Držela se jej kolem jeho trupu a ucítil, jak se třese. Že se krašinští nestydí, posílat na upíry děvče.

Removi svaly ji uklidňovali a zdálo se, že již nemá strach. Upír obkroužil stodolu a slétl zase zpátky dolů. Remus se zadíval na dívku, jež jej svírala v náruči. Nemohl si pomoci, ale chtěl ji instinktivně políbit. Vyvlékla se mu však z náruče cekla na něj: „Zapomeň. Dnes asi přečkáme tady. Nepokoušej se o nic, varuju tě. Teď už spi.“

„Jak ti vlastně říkají?“ ignoroval ji Remus. „Kelsa. Kelsa z Krašince.“ „Remus, prostě Remus.“ Dívka však ležela a nevnímala jej. Spala totiž jako zabitá. Remus se posadil opřený o zeď, díval se na měsíc z rozbité střechy a pomyslel si: „příběh mého života.“

9. listopadu 2023

II.

O dva týdny později se vracel Remus z práce. Starý Stein už toho měl nejspíš dost a proto skoncoval s čarodějným obchodem. Ten mezitím přejal jeho nejstarší syn. Ani Remus neplánoval zůstat. Práce měl totiž ažaž.

Jasmína mu dohodila kšeft: rozvazování jazyků v gnómí zbrojnici. Věc se měla zhruba takhle: zbrojnice se připravovala na válku s trpaslíky, avšak aby mohla stačit technologickým vymoženostem trpaslíků, potřebovala pomoc. První den pro něj přijel dostavník a v něm generál Jaroš, vedoucí legie. „Tak Vás vítám, velectěný pane Remusi, generál Jaroš, jméno mé,“ představil se s přehnanou zdvořilostí. Remus však neměl chuť na řeči, protože byl čerstvě po tranzu. Koně se ržáním upalovali směrem k taverně U Veselého Smila.

Sestoupili z kočáru a Jaroš ukázal směrem ke vchodu. Před nimi stál elf, krajan říše císaře Majapa. Bez skrupulí se Remus pustil do rozplétání jazyků. Jednalo se o práci mentálně, časově i fyzicky náročnou. Předpokladem úspěšného rozvázání jazyka byl stonek ječminu a tajná přísada, kterou prodával starý Ikby na trhu. Poté musel čaroděj vniknout do mysli subjektu, číst myšlenky, předvídat, na co asi subjekt myslí dále a pomocí mudry Aehp propůjčit svůj hlas očarovanému subjektu, aby mluvil v řeči, které by Jaroš a gnómové rozuměli. Na to vše měl zhruba půl vteřiny. Nesměl moc dlouho otálet, protože se sebedelší prodlevou kouzlo ztrácelo sílu a musel by sáhnout po další dávce reagentů.

Majapan učil gnómy, kterak vdechnout život golemovi, který by sestavil brnění a palné zbraně. A tak zatímco většinu času si vedl Remus skvěle, byl stále více vyčerpaný. Pomohlo mu snad jen to, že přízvuk majapského elfa byl podobný elfům z Lokmenu. Avšak protože každý člověk potřebuje odpočívat, jednoho dne došli Removi síly.

Znavený ležel na svém kanapy a ponořil se do hlubokého spánku. Zdálo se mu, že si jako malý hraje sám u řeky. Pouštěl lodičky a snil o tom, že se jednou na takové lodi vydá daleko ve službách krále. „Xo to děláš, chlapče?“ ozvalo se z dalekého houští. Byl to exxerus, pavouk který roste s věkem oběti. Byl velký zhruba jako dvě dlaně. „Co mi chceš? Já se tě nebojím,“ pronesl Remus s patosem rytíře. Pavouk pokračoval: „Opravdu? No to se ještě uvidí. Z tebe rytíř nebude, holoubku. Jde z tebe xítit strach na sto honů. Ale xo mě opravdu zajímá je tvoje magixká aura. Víš, náš klan, který se váš lid snaží zahubit, se vás taky nebojí. Popravdě řečeno, jste nám ukradení. Přátelé být nemusíme, ale věz, že máš velké nadání. Ne každý dokáže rozumět nám exxerům, natož takové lidské mládě jako jsi ty...“ Exxer se otočil k Removi zády a zmizel zpět do křoví. Zanechal po sobě jen obláček bělavého popela. Když jej Remus vdechnl, začal se dusit, hrdlo se mu svíralo, žíly na rukou se zbarvily do zelena, zorničky se zmenšovaly až zbylo jen bělmo očí. „Člověče, proberte se!“

Byl to Jaroš. S přibývajícími dny stále více nedočkavý, protože zatímco Remus spal, Majapanu nezbylo nic jiného než se s gnómy dorozumívat rukama a nohama a zbytečně ztráceli čas, neboť trpaslíci na nikoho nečekají. Když golem ožil, bylo načase naučit gnómy, jak sepsat šéma, který by provedl pžíkazy gnómů. Tím skončil další den a Jaroš jej odvezl zpět domů. Doma na něj čekala studená večeře a teď zbývá jen čekat, až všichni budou spát. Dnes se ponoří znovu do tranzu. Pamatoval si na setkání s exxerem jako by to bylo včera. Bylo mu přesně tolik co jeho sestřičce letos když poprvé okusil tranz. Byl šťastný za to, že ji nepotkal stejný osud jako jeho. Zaujal pozici. „Poslední dobou ses mě ptala, proč se chovám jinak, Tamy. Mrzí mě, že ti to zatím nemůžu říct. Jednou však přijde čas.“ Ponořen do tranzu sledoval, jak se magický kruh uzavřel, svět kolem něj se vytratil a ztratil pojem o čase do doby, než kohout zakokrhal.

Na konci týdne sepsal s Jarošem smlouvu o práci stvrzenou paktem gnómů. Brzy nastane lhůta, kdy Jaroš zaplatí. „Golem stojí, vše šlape tak jak má. Smlouvu jsme sepsali, ve válce obstojíme. Tak už běžte, Remusi, strašíte mi tu vojáky. Dnes jste bledý jako stěna.“ Byl si vědom toho, že s každým tranzem se odcizuje nejen Tamy, celé společnosti, ale hlavně sám sobě. Nevěděl, co si má počít. Jeho láska k ní pomalu uvadala. Oddělovala je od sebe dvouměsíční plavba lodí. Má snad zůstat věrný jen ji, nebo je na čase roztáhnout své sítě. Nebyl si však jistý, pokud se s ní znovu shledá a to jej tížilo nejvíc.

Kdo myslí na minulost,
zanedbává současnost
a obává se budoucnosti v mládí,
nelehký boj se životem svádí.

27. října 2023

Začarovaný kruh

Necelé dva měsíce uběhli od okamžiku, kdy se Remus vrátil z Lokmenu, malé země poblíž území říše císaře Majapa. Teď, když se vrátil do starého kontinentu, přivydělával si tím, že pomáhal ve volném čase obchodníku Steinovi s magickým zbožím a kořením, které vracelo každému čaroději a čarodějkám z celého království sílu. Přestože peněz nebylo dost, byla to poctivá práce. I když si to moc přál, nevěděl však, jestli se někdy do Taolenu vrátí: koneckonců, území krále Ozema sužovala válka, v daleké Oredimi se na konflikt sbíhalo a i sám Majap několikrát hrozil expanzí do Taolenu. Přesto však na ni nemohl přestat myslet: Tamy.

Potkali se zcela náhodně: zatímco Remus čekal na dostavník, přišla k němu elfská dívka s kaštanově hnědými vlasy. „Čekáš na dostavník, cizinče?“ zeptala se jej. Přikývl. „Ano, vracím se zpátky do Lokpenu, čeká mě tam práce.“ „Copak ty mi rozumíš?“ dále na něj mluvila Majapštinou. Remus sice nebyl jediný seveřan široko daleko, avšak pokud tu nějaký byl, Majapštinu neovládal tak jako on. Měla sametově hebké vlasy, na čele se jí třpytily kapičky potu velké jako malé perličky. Lokmenské léto je známé coby jedno z nejteplejších v celé říši. Měla štíhlou postavu a přestože její oděv byl prostý, poznal, že si na něj poctivě našetřila. Po výměně několika slov jej doprovodila na dostavník. Ještě téhož večera mu přišel první dopis od ní. Tačali psát vzdušnou poštou a nemohl se dočkat, až mu zase přijde nová zpráva na navoněném dopisním papíře. Za chvíli to bude půl roku co si až na pár výjímek píší skoro každý den.

Ale ty dny jsou teď tatam a jemu nezbývá než jen pokračovat ve svém cíli: shledat se s ní znovu. Nemá čas na rozptýlení. „Většinu pozemského času jsem strávil v tranzu, je na čase se od něj odloučit, ale sám to nejspíš nedokážu,“ pravil Remus, hledě do talismanu, který mu dala když se loučili. Do kapsy strčil nožík a vydal za Steinem.

„Dej mi koření. Vydám se do tranzu.“ „Zbláznil ses?!“ vyhrkl na něj starý Stein. „Nemáš kontrolu ani nad dávkováním koření ani nad výsledným tranzem. Nikdy jsi neměl. Nemůžu tě znovu nechat zničit tvou reputaci.“ Remus však moc dobře věděl, co dělá. Avšak starý Stein ťal do živého: nedokázal se odtrhnout. Učil se čarodějem coby rozplétač jazyků a příležitostně učil rozplétat jazyky i ty, kteří mu zaplatili, hlavně, když měl toho dne co do břicha. I když jeho obor nebyl jedním z těch, jehož učenci by byli odkázáni na tranz, byl v tranzu jako doma a dokázal by kdejakého čaroděje strčit do kapsy. Tranz sice bral vnitřní sílu, ale díky němu dokázal čaroděj udělat tolik věcí za den, co by normální smrtelník nezvládl za měsíc. Nežádoucí účinek však byl ten, že se čaroději v tranzu lidé vyhýbají obloukem, protože s takovým člověkem není radno si zahrávat.

V době akademických povinností se tedy nepochybně jednalo o nepostradatelný nástroj, jak zvládat nepřeberné množství informací, o které čarodějové každý rok obohatili svými znalostmi akademii. Ve výsledku se každá následující generace čarodějů rozličných oborů učili zpaměti nepřeberné množství informací. A tudíž, aby zvládl všechny své povinnosti, celý svůj život zůstával nejen na okraji společnosti, ale i uprostřed začarovaného kruhu. To poslední, co by chtěl, je, aby do něj spadla i Jasmína Begonie, kamarádka ze studií. Steinovi pohrozil nožem, vzal si koření a vrátil se zpět domů na wywerně. Načechral polštář, usednuv na něj zaujal pozici, magický kruh se uzavřel a celý svět jakoby mu mizel před očima...