A Few Lines
Blog
17. ledna 2024
Temná ves
I.
Venku již byla tma a v Tauhenách vytrubovali, že nastal čas druhé hlídky. V taverně U Lvího Srdce měli veselo. Z okna byl slyšet táhlý zvuk citery, na níž preludoval bard Křepelka a jemuž dělal doprovod půlčík Krepin, který pod vlivem pátého korbelu spíše krákal na celé kolo. Remus přehodil přes sebe svůj černý kašmírový kabát a vyšel ven na ulici. Dnes nezůstal až do konce. Zítra totiž časně zrána nasedne na první vlak a vydá se do Harkenu, hlavního města.
Zastavil se a stále přemýšlel, jak se vzdaluje od svého snu. Peníze na pokrytí výdajů nestačí, takže se jeho pobyt zpátky doma prodloužil na dobu neurčitou. Z jeho úst se loudili malé bílé obláčky. Změnil se k nepoznání: tvář měl posetou strništěm, zatímco vlasy měl svázané do culíku. Venku nebylo ani živáčka, když vtom na střechách spatřil konec něčí kápě vlající ve větru, načež jej do posledního kousku spolkla černočerná tma. Remuse postava na střeše nenechala klidným. Potají se kradl kolem domů, na jejichž střechách dopadávaly lehké, jakoby kočičí kroky kožených kamaší. Pronásledoval zvuk skoro až na konec ulice, když v tom se to něco skutálelo ze střechy a žuchlo vší silou do řádku brambor rychtáře Čepelky. „Zatraceně. Koho by napadlo, že v takové díře nebudou mít peníze ani na pevnou střechu nad hlavou.“
„Neztratila ses? Do města je to opačným směrem.“
Byla to dívka. Sice Remus nebyl na místní dívky, ale tahle zaujala jeho pozornost. Byla zhruba v jeho věku, plus mínus jeden rok, její černé vlasy byli jako ta nejtenčí nit. Teď když byli spadené přes její oči a ležela v této zranitelné pozici, Remus na ni stejně nepřestal civět.
„Co kdybys mi radši pomohl. Co tam tak civíš?“ dívka se na něj nasupila. „Promiň mi to, myslel jsem, že jsi jen další brambor.“ „Velmi vtipné. Škoda, že jsem se nezasmála. Teď snad abych zase šla. Nemám čas na řeči.“ Se stejnou lehkostí vyskočila na střechu a Remus jen sledoval její pevná ňadra, která se pohupovala s lehkostí i přes pevný krunýř kožené kazajky. I když by ve většině případů odvrátil zrak, nemohl si pomoci. Než aby znovu upadl v nemilost tranzu, vyhledával společnost lidí, obzvláště pak mladých slečen.
„Počkej na chvíli!“
„Co chceš?“
„Za čím se to honíš?“
„Na to teď není čas, pojď raději se mnou. Ale neprozraď nás. Jestli teda se mnou udržíš krok.“
Remus v rychlosti složil ruce do gumové mudry a následně vytáhl z kapsy větrný bonbon. Neobratně vyskočil na střechu a rozběhl se za tajemnou dívkou. Jen tak tak ji stačil – chvíli běhala po dvou, pak zase po čtyřech. Nakonec se v mžiku zastavila a bedlivě naslouchala. Přiblížil se vedle ní, zatímco dívka mu položila ukazováček na rty, aby zůstal mlčet.
Černý plášť dále plachtil ve větru, zatímco osoba s bílými vlasy, jíž patřil, zmerčila stádo krav. Slétla ze střechy dolů přímo ke stádu a do jednoho z nich se zakousla. „Upír?! A v Tauhenách?“ Remus zašeptal. „Je zoufalý, nemá z čeho žít. Kdyby nás uviděl, šel by místo toho po nás. Tak už víš, po kom jdu.“
„Dva na něj ale nestačíme.“ Dívka přitakala. „Správně. Já tu jsem pouze, abych upíra zlokalizovala. Musím se urychleně vrátit do Krašince a říct to králi.“
„Dovol mi jít s tebou.“
„Proč?“
„Upíři loví vždy v družinách. Nechci, abys skončila jako to stádo.“
„Vyloučeno! Já se o sebe umím postarat sama.“
Když se chystala dívka vrátit zpět, zapraskala kachle a s hlasitým žuchnutím se roztříštila na cestě. Upír se podíval směrem nahoru, načež se Remus a dívka včas skryli pod štít střechy. Remus viděl skulinkou ve střeše upírovi do jeho rudě plápolajících očích a pobledlé kůže.
Oba jen čekali, kdy konečně nastane chvíle, kdy se upír otočí a bude zase čistý vzduch. Ta chvíle jim připadala jako věčnost. K jejich znepokojení však měl upír namířeno k nim na střechu. „Honem, pojď. Skoč tady do seníku. Snad jej setřesem.“ Proskočili dírou ve střeše a měkce přistáli. Držela se jej kolem jeho trupu a ucítil, jak se třese. Že se krašinští nestydí, posílat na upíry děvče.
Removi svaly ji uklidňovali a zdálo se, že již nemá strach. Upír obkroužil stodolu a slétl zase zpátky dolů. Remus se zadíval na dívku, jež jej svírala v náruči. Nemohl si pomoci, ale chtěl ji instinktivně políbit. Vyvlékla se mu však z náruče cekla na něj: „Zapomeň. Dnes asi přečkáme tady. Nepokoušej se o nic, varuju tě. Teď už spi.“
„Jak ti vlastně říkají?“ ignoroval ji Remus. „Kelsa. Kelsa z Krašince.“ „Remus, prostě Remus.“ Dívka však ležela a nevnímala jej. Spala totiž jako zabitá. Remus se posadil opřený o zeď, díval se na měsíc z rozbité střechy a pomyslel si: „příběh mého života.“